Showing posts with label Contemporary. Show all posts
Showing posts with label Contemporary. Show all posts

Tuesday, May 04, 2021

“Amordazados”, el nuevo libro de poesías de Hagop Tabakian

04 de mayo de 2021




“Amordazados” es el nuevo libro de poesías de Hagop Tabakian. Y la belleza en la paradoja del título, cuando la poesía nos permite llegar hasta la libertad, predispone a una lectura sustancial. Ilustrado por el artista Sergio Tosunian, editado por ECUA (Ediciones Culturales Universitarias Argentinas) y prologado por la escritora Ana Arzoumanian, Amordazados es un compendio de versos que Tabakian bien supo enlazar tejiendo palabras en un telar de emociones, un poemario interrumpido por la misma palabra

Formado en Derecho y Director del Consejo Nacional Armenio de Sudamérica, el autor no es ajeno a la sensibilidad de la poesía. Porque la poesía no es apenas una corriente literaria más, es la que entendemos desde la razón, el dolor y la subjetividad. Y la belleza como composición lírica, claro. ¿Qué es lo que logra la poesía sino materializar ese pensamiento, ese sentir. La misma palabra poesía proviene del latín poēsis y esta a su vez del griego poíesis que significa hacer, ”materializar”. Y Tabakian lo consigue con una facilidad única. Quizá no sea la tradición lírica lo que vemos en “Amordazados” porque tampoco es su intención; sí el golpe directo, el dolor como conductor, una poesía más terrenal, menos abstracta (que son elevadas por las acertadas obras de Tosunian que acompañan las letras).




Dice Tabakian en “desaparecidos”:

Nunca nadie los vio,

iban y venían invisibles

sin brillo y solitarios

en un mundo lleno de excesos.

Un día el sol

se desplomó abatido sobre la tierra,

los sueños y la verdad oscurecieron

y por senderos que no conducen a ningún lado

me encontré caminando junto a ellos.


Con estos versos, se deja entrever una capacidad de acercamiento que trasciende límites, diremos, reales. Hay una suerte de maestría en el tono que subyuga en estos poemas escogidos para “Amordazados”.




Los mundos imaginados del autor no nos ajenos, son espacios que mientras algunos los traspasan más físicamente otros logran hacerlo fantasmalmente y son invisibles a los demás y los demás pueden ver a través de ellos.


Y como subraya Arzoumanian en su prólogo:

“La comunidad por el dolor

Vivir amordazada,

es entregarte a las fauces de las sombras

es desnaturalizar tu esencia

es sumergirte en el silencio

que presagia la muerte


escribe Tabakian en el último poema del libro, poema llamado ‘Amordazada’, poema que parecería que le da título al libro, pero no; su poemario lleva por título: Amordazados. Y allí radica el trabajo sensible del poeta, traducir lo singular a lo plural, pluralizar el adjetivo que se sustantiviza a lo largo de los versos”.


Así es como logra el autor dotar un discurso no necesariamente cotidiano pero sí que nos interpela cada día con un subtexto de insondables resonancias.


El narrador funciona en condiciones extraordinarias, hurga en la llaga y florece un profundo sentimiento de belleza que expresa a través del lenguaje, ¿Qué es el artista sin su obsesión? ¿Qué mejor que logra la belleza estética de esa obsesión? (“En días modernos/ sin poesía/nadie da tregua” dirá en un momento del libro.)


Un ejercicio literario que requiere de talento pide la poesía, y Tabakian se lo otorga.


Lala Toutonian
Periodista

Monday, May 03, 2021

Najwan Darwish: IDENTITY CARD

بطاقة هُويّة

رغم أَنّ الكردي مشهورٌ بقساوة الرأس ــــ كما يتندّر الأَصدقاء ـــــ إلا أَنني كنتُ أَرقَّ من نَسْمة الصيف وأَنا أَحتضنُ إِخوتي في أَربع جهات الأَرض.


وكنتُ الأَرمني الذي لم يصدِّق الدموع تحت أَجفان ثلجِ التاريخ


وهي تغطّي المقتولين والقَتَلَة


أَكثيرٌ بعد ما حَصَل أَن أُسْقِط مخطوطةَ شعري في الوحل؟


وفي جميع الأَحوال كنتُ سورياً من بيت لحم أَرفع مخطوطةَ أَخي الأَرمني وتركياً من قونيّة يدخلُ الآن من باب دمشق.


وقبل قليلٍ وصلتُ "بيادر وادي السِّير" واستقبلني النّسيم الذي وحده يعرف معنى أَن يأتي المرء من جبال القفقاس مصحوباً بكرامته وعِظام أَهله. وحين وطئ قلبي ترابَ الجزائر لأَوّل مرَّة لم أَشكَّ للحظةٍ أَنّي لستُ أَمازيغيّاً.


في كلِّ مكانٍ ذهبتُ إليه ظنّوني عراقياً وكان ظنّهم في مكانه. وطالما حسبتُ نفسي مصرياً عاش ومات مراراً بجانب النيل مع أَسلافه الأَفارقة.


وقبل كل شيء كنتُ آرامياً. ولا غرو أَن أَخوالي على الأقل مِنْ بيزنطة وأَنني كنت الصبي الحجازي الذي نال حلوى الدلال من صفرونيوس وعُمَر في فَتْحِ بيت المقدس.


ليس من مكانٍ قاومَ غزاته إِلا وكنتُ من أَهله، وما مِنْ إِنسان حُرّ لا تجمعني به قرابة، وما مِنْ شجرة أَو غيمة ليس لها أَفضالٌ عليّ. كما أَن ازدرائي للصهاينة لن يمنعني من القول إِنني كنتُ يهودياً طُرِدَ من الأَندلس وإِنني ما زلتُ أَنسج المعنى مِنْ ضوء ذلك الغروب.


في بيتي نافذة مفتوحة على اليونان وأَيقونة تشير إلى روسيا


ورائحة طيبٍ أَبديّ تهبّ من الحِجاز

ومرآةٌ ما إِن أَقف أَمامها إلا وأَراني أَتَدَبَّرُ الربيعَ في حدائق شيراز وأَصفهان وبُخارى.


وبأَقلَّ مِنْ هذا لا يكون المرء عربياً.


 

 IDENTITY CARD

Despite—as my friends joke—the Kurds being famous for their severity, I was gentler than a summer breeze as I embraced my brothers in the four corners of the world.

And I was the Armenian who did not believe the tears beneath the eyelids of history’s snow

that covers both the murdered and the murderers.


Is it so much, after all that has happened, to drop my poetry in the mud?


In every case I was a Syrian from Bethlehem raising the words of my Armenian brother, and a Turk from Konya entering the gate of Damascus.

And a little while ago I arrived in Bayadir Wadi al-Sir and was welcomed by the breeze, the breeze that alone knew the meaning of a man coming from the Caucasus Mountains, his only companions his dignity and the bones of his ancestors.

And when my heart first tread on Algerian soil, I did not doubt for a moment that I was an Amazigh.


Everywhere I went they thought I was an Iraqi, and they were not wrong in this.

And often I considered myself an Egyptian living and dying time and again by the Nile with my African forebears.

But above anything I was an Aramaean. It is no wonder that my uncles were Byzantines, and that I was a Hijazi child coddled by Umar and Sophronius when Jerusalem was opened.


There is no place that resisted its invaders except that I was of one its people; there is no free man to whom I am not bound in kinship, and there is no single tree or cloud to which I am not indebted. And my scorn for Zionists will not prevent me from saying that I was a Jew expelled from Andalusia, and that I still weave meaning from the light of that setting sun.


In my house there is a window that opens onto Greece, an icon that points to Russia, a sweet scent forever drifting from Hijaz,

and a mirror: No sooner do I stand before it than I see myself immersed in springtime in the gardens of Shiraz, and Isfahan, and Bukhara.


And by anything less than this, one is not an Arab.

© 2012, Najwan Darwish

© Translation: 2012, Kareem James Abu-Zeid

First published on Poetry International, 2012

Saturday, May 01, 2021

Նարեկ արք. Ալեէմէզեան։ ԳԱՆԱՏԱՅԻՆ

«Ո՜վ Աստուած, մեր հայրենիքը փառահեղ եւ ազատ պահէ։

Ո՜վ Գանատա, քու արի պահապաններդ ենք» (Ազգային քայլերգ)



“Beautiful British Columbia” եւ “Je me souviens” 

բարոյական մակագիրներուն մէջ սեղմուած

ովկիանէ ովկիան ձգուած Գանատայի ցամաք գետայատակի

խինձին մէջ կը դեգերիմ


Ուժեղ եւ փառաւոր 

յուսաբեր եւ ազատ

պաշտպանեալ եւ յաղթեալ 

ցմահ հաւատարմութիւն 

տկարներուն օթեւան

ժողովրդավարութիւն

հասարակապետութիւն

անստուեր պայծառութիւն

Աստուծոյ արքայութեան փնտռտուք


Վայրի վարդ

արեւաշող ապրող երկինք

ցորենի ոսկի հացի սակառ քարիւղի սաւան

վերջին սահմանագծի մեղրածոր երկիր

կենսաբորբ հազար-հազար լիճերու լողաւազան


Բնիկ հնդիկներու խրճիթներու գումար

տոհմանշան

թղկի

կուղբ

բու

մանուշակ

կարմրախայտ

նաւ դիւցազնութեանց


Գաղթական զաւակներուդ տասը նահանգ եւ երեք երկրամաս



Մոնթրէալ-Գանատա 1 Ապրիլ 2021          Նարեկ արք. Ալեէմէզեան





Tuesday, March 30, 2021

Նարեկ արք. Ալեէմէզեան։ ՀԱՅԻՆՔՆՈՒԹԻՒՆ

Սփիւռք ………………………………………………………………………… Հայաստան

Հայաստան ……………………………………………………………………. Սփիւռք

Սփիւռք-Հայաստան          Հայաստան-Սփիւռք              Սփիւռք-Սփիւռք-Սփիւռքներ


Ինքնութիւն

Բազմինքնութիւն

Անինքնութիւն Այլինքնութիւն Այլութիւն Բազմայլութիւն

Հայինքնութիւն


Հայու 21-րդ դարու խճանկար

մշակոյթ ընտանիք դպրոց ակումբ եկեղեցի հայ դատ

        հայրենիք/հայրենիքներ


Այսպէ՛ս այստեղ

Այսպէ՛ս այնտեղ

Այսպէ՛ս ամեն տեղ

Այսպէ՛ս այսօր

Այսպէ՛ս վաղը

Այսպէ՞ս յաւիտեան…



Անթիլիաս-Լիբանան 10 Մայիս 2014         

Նարեկ արք. Ալեէմէզեան




Յ.Գ. «ՀԱՅԻՆՔՆՈՒԹԻՒՆ»-ը կարելի է լսել այցելելով.- https://www.facebook.com/nareg.alemezian/





Sunday, March 28, 2021

Նարեկ արք. Ալեէմէզեան։ ՀՈԳԻՆԵՐՈՒ ԼՈՒՍԱՒՈՐԻՉ


(Ձօն՝ Սինկափուրի Ս. Գրիգոր Լուսաւորիչ Եկեղեցւոյ)


«Բարեխօս ունիմք զմեծ խոստովանողն Քրիստոսի զհայրապետն մեր զՍուրբն Գրիգոր լուսաւորիչն հայաստանեայցս աշխարհի» 

          (Ժամագիրք)



Բա՜ց դարպաս…

արդար մարդու հոգիին պէս ճերմակ

կանաչ ծաղկուն դարաւոր քար-ծառ


Արարատէն պոկուած շնչող նշխար

գերարդի քաղաքի սիրտին բազմած 

Խոր Վիրապի քոյր վկայարան

Սեպուհ լերան ճգնարանի յուշարձան

մաքուր աղօթք

բիւրեղ անձրեւ

զով մրմունջ

ջերմ ովասիս

«Արմինեըն Սթրիթ»…


Հայ մո՞մ խո՞ւնկ զա՞նգ շարակա՞ն – հաւատալից հոգիներու գահաւորակ

սինկափուրեան կարգ-կանոնի խճանկար

հայու խաչի ճամբու ուրուանկար 

   քարտէս սլաք հայկեան

  երկնանիզակ հոգետաճար


Սո՜ւրբ հայր ………………………………………………………. Սո՜ւրբ խորան

հայ օտար զբօսաշրջիկներ խառն

չին չան ճին ճան ջին ջան ջան ջան

նկար յուշամատեան կայքէջ մեկնում անճար

անցելայուշ որբացած մայր

աշխարհասփիւռ հայ վա՜յ


Խոստովանողդ մեծ

մեծ քաղաքի

զիլ աղմուկի

անքուն հրեշտակ

արի պահակ 

մաքրարար հոգետուն

յարաշարժ կարաւանի ծնկաչոք ուղտ` Ս. Գրիգոր Տիրոջ բարեխօս…



Սինկափուր-Սինկափուր 4 Փետրուար 2014         Նարեկ արք. Ալեէմէզեան




Յ.Գ. «ՀՈԳԻՆԵՐՈՒ ԼՈՒՍԱՒՈՐԻՉ»-ը կարելի է լսել այցելելով.- https://www.facebook.com/nareg.alemezian/



Friday, March 26, 2021

Նարեկ արք. Ալեէմէզեան։ ԽԱՐԻՍԽ

Պուրճ Համուտ – մանկութիւն-պատանեկութիւն՝ 
Ս. Վարդանանց եկեղեցի
տէտէ նէնէ տուտու ամմօ
Ս. Ծնունդի ազգականներու այցելութիւն 
պաչիկ շաքար
– «Այսօր տօն է … աւետիս կաղնտոս» –
Ս. Սարգիսի «հալվա»ով կանուխ զարթնում 
պղինձէ ամաններու չխչխկոց
        – «Սուրբ Սարգիս հալվասը կելտի՜՜՜» – 
Ձմեռային հեղեղ թիթեղներուն վրայ անուշ նուագ – «Սէ՜՜՜լ կելտի» – 
խորոված քեսթենէ սխտորով փաչա – առաջին «եա՜ա՜ա՜գ» 
Զատիկի «քեխկէ»ի բուրմունք 
– «Աղջի՜կ իմ քեխկէիս ալ համին նայիր» – 
համտեսումի հպարտ հրաւէր – առաջին «եա՜ա՜ա՜մ» 
      – «Զատի՜՜՜կ կելտի» –
Ամառ – «Փոսթա՜՜՜ կելտի» –
կապոցներու հեւքոտ փաթաթում 
ճէպէլ 
թոնիրի հաց
թարմ կաթ
արաբ մայրապետներու խիստ դպրոց

Անթիլիաս – պատանեկութիւն-հոգեւորութիւն՝
Ս. Գրիգոր Լուսաւորիչ մայր տաճար
շապիկ ուրար քշոց սկիհ աղօթք
– «Հրեշտակ զուարթուն հզօր պահապան մեր» –
նարինջ պանան մասունք ժառանգ ընծայ 
– «Օրհնեսցի օծցի եւ սրբեսցի» –

Վանգուվըր. երիտասարդութիւն-առաքելութիւն՝
Ս. Գրիգոր Լուսաւորիչ եկեղեցի
առանձնութիւն ուսումնառութիւն հովւութիւն
վանական կարօտ
ակադեմական շփում
հօտի ստեղծում
                տարեկան «բիքնիք»

Նիւ Ճըրզի – յանձնառութիւն-հասունութիւն՝
Ս. Վարդանանց եկեղեցի 
ամերիկահայ պոլսահայ ռումանահայ 
սուրիահայ լիբանանահայ հայաստանցի հայ 
     հայահայ 
     հարահրոց 
     հայապահպանում

Եթովպիա – միջ-եկեղեցական ժողով-այցելութիւն՝
Ս. Գէորգ եկեղեցի
հապէշահոտով հաւ Կարօ Փօլատեան «Կը հրաժարիմ հայութենէ» 
բռնագրաւուած դպրոց հապէշ աշակերտութիւն
հայոց ակումբ – «Կեանքիդ ամենէն համով քէպապը հոս կ’ուտես» –

Հնդկաստան – միջ-եկեղեցական ժողով-այցելութիւն՝
Ս. Թովմաս հնդկաց եկեղեցի
հինտու իսլամ քրիստոնեայ 
տաճար մզկիթ եկեղեցի 
գոյութենական համադրութիւն 
ներքին պայքար 
գըրրի 
մժեղ

Սինկափուր – այցելութիւն-մտերմութիւն՝
Ս. Գրիգոր հայոց եկեղեցի 
«Արմինեըն Սթրիթ»
ֆուլ, մանկօ 
մնացորդաց 
             բեկոր – «Ո՞նց ես» –

Ժընեւ – ժողով-միջ-եկեղեցական փորձառութիւն՝
Ս. Յակոբ եկեղեցի
համաշխարհայնացում տիալոկ վկայութիւն 
ծառայութիւն միութիւն
միութիւն զանազանութեան մէջ 
զանազանութիւն միութեան մէջ 
Ֆէյթ էնտ Օրտըր 
շոքոլա
հայ յեղափոխութիւն

Փարիզ – այցելութիւն-սիրելիութիւն՝
Ժան Կուժոնի եկեղեցի
Մութոն Գատէ 2010 
պանիր պակէթ ֆուա կրա
Թուր Էյֆէլ
Կոմիտաս «Յառաջ» 

… Եւ դեռ Մոնթրէալ Լոս Անճելըս Հալէպ Գահիրէ Զիմպապուէ Սալզպուրկ …
խառնաշփոթ խառնիճաղանճ խառնուղիներ

Վերջապէս … Հայաստան-Արցախ հայրենիք-գոյամարտ
Ս. Հռիփսիմէ
Մաշտոցի անուան մատենադարան
Թումանեան Սարեան խաչմերուկ
Ծաղկաձոր Ջերմուկ Դիլիճան
Արարատ Սեւան
շրջափակում 
արտագաղթ 
փտածութիւն 
հոգեմաշութիւն
հայրենադարձութիւն
      սուրիահայութիւն
Գանձասար Շուշի
նոր Աւարայր ու Սարդարապատ
Վերջապէ՞ս … Կիլիկիա-Հին/Նոր Հայաստան պահանջատիրութիւն՝
Ս. Սոփիա
Իսկէնտերուն
Տէօրթ-եոլ
Ատանա
Տիգրանակերտ
Սասուն Մուշ Վան
       Աղթամարի Ս. Խաչ 

եկեղեցիներու պարս
յուշերու պար
սուտ իրաւ
խաբկանք յաղթանակ
այսօր վաղը
օրհնութիւն անէծք 
մշտոլոր շրջագայում
անհանգրուան հանգրուանում 
սեւ ուրուական
անդառնալի կամք
հաստատ վերադարձ
վերջնական խարսխում
ե՞րբ ինչպէ՞ս ինչո՞ւ
մինչ այդ՝ ուտել խմել աղօթել ճառել վիճիլ 
        – հայ ծնիլ, հայ մնալ, հայ մեռնիլ…


Մոնթրէալ-Գանատա 7 Հոկտեմբեր 2017         Նարեկ արք. Ալեէմէզեան



Յ.Գ. «ԽԱՐԻՍԽ»-ը կարելի է լսել այցելելով.- https://www.facebook.com/nareg.alemezian/





Wednesday, March 24, 2021

Նարեկ արք. Ալեէմէզեան։ ՄՈՆԱՔՈՅԻ ՇՆԻԿՆԵՐԸ


«Շուրջ եղեն զինեւ շունք բազում» (Սաղմոս Ի.17)




Նորին նախապատւութիւն

տէր տիրուհի սպասաւոր սպասուհի

մայթերուն

ծաղիկներ

մէզի երիզներ եւ …




չեն հաջեր

կը գզուըրտուին իրարու նազ կ’ընեն կը դիտեն կը հիանան

– հապա տէրե՞րը




որքա՜ն ծախս

վիլլա այսինչ վիլլա այնինչ




եթէ նոյնիսկ շուն պիտի ծնիս

բախտաւոր աստղի տակ Մոնաքոյի շնիկ պէտք է ծնիս




Մոնաքօ-Մոնթէ Գարլօ 28 Մայիս 2014 Նարեկ արք. Ալեէմէզեան










Յ.Գ. «ՄՈՆԱՔՈՅԻ ՇՆԻԿՆԵՐԸ» կարելի է լսել այցելելով.- https://www.facebook.com/nareg.alemezian/




Monday, March 22, 2021

Նարեկ արք. Ալեէմէզեան։ ՎԵՐՅՈՒՇ

Ընկերոջս՝ Յ.Գ.-ին


Քառասուն տարիներու բաժանման անջրպետի միացում

Պուրճ Համուտի Սանճագ քէմբէն Մոնթրէալ…




Ս. Վարդանանց եկեղեցի

Թէքէեան վարժարան

ջերմ դրացնութիւն

մանկական խաղեր

պատանեկան չարաճիճիութիւններ

սեւերու մէջ փաթթուած մեծ մայրիկներ

Տէօրթ Եոլ-Իսկէնտերուն-Պէյրութ ընտանեկան կապեր

հին սերունդ-նոր սերունդ անագուցեալ կեցութիւն

լիբանանեան քաղաքացիական պատերազմ

հապճէպ մեկնում

պարտադրեալ խզում




Նոր երկիր նոր կեանք նոր միջավայր նոր մարդիկ նոր ընտանիք

անակնկալ վերահաստատում հին կապերու եւ սրտակցութեան

հայու ճակատագիր

հայու բախտ

հայու ճանապարհ

հայու հին/նոր ողջագուրում

հանգոյց

մեկնում

վերամիացում

բեկում

հայ-պայ…




եւ այսպէս մինչեւ վերջին կայան

Ո՞ՒՐ

Հայաստա՞ն

Գանատա՞

Լիբանա՞ն

Չինաստա՞ն




Ամեն տեղ եւ ոչ մէկ տեղ խարսխեալ գոյութիւն արմատեալ ինքնութիւն

միշտ ու միշտ յուշ, վերյուշ, նոր յուշ անյուշարար բեմականացում

հայագոյութիւն

հայակեցութիւն

հայաթափում







Մոնթրէալ-Գանատա 4 մարտ 2017 Նարեկ արք. Ալեէմէզեան










Յ.Գ. «ՎԵՐՅՈՒՇ»-ը կարելի է լսել այցելելով.- https://www.facebook.com/nareg.alemezian/






Saturday, March 20, 2021

Նարեկ արք. Ալեէմէզեան։ ՎԵՐՋԻՆ ՎԱՐԴԸ


Ճերմակ վարդ մը
լուացուած Շան զ՛Էլիզէն եզերող նստարանի մը վրայ հանգչած դոյլին մէջ
շաբաթ առաւօտեան ժամը ութին իր մենութիւնը կը թօթափէ ձեռքիս մէջ


Ո՞վ թողած է զայն հոս
ուրբաթ գիշեր քանի ձեռքերէ անցա՞ծ է ան
ի՜նչ սէրեր ի՜նչ խոստումներ ի՜նչ խաբկանքներ
գրկած են զայն երկուքով


Սխալ ձեռքի մէջ է ան հիմա – ես ի՞նչ պիտի ընեմ զայն որո՞ւ պիտի տամ


Ճերմակ վարդը գորովալից կը դնեմ իր տեղը եւ ճամբաս կը շարունակեմ...



Փարիզ-Ֆրանսա 31 Մայիս 2014
Նարեկ արք. Ալեէմէզեան


Յ.Գ. «ՎԵՐՋԻՆ ՎԱՐԴԸ» կարելի է լսել այցելելով.- https://www.facebook.com/nareg.alemezian/





Thursday, March 18, 2021

Նարեկ արք. Ալեէմէզեան։ ՀՈԳԵՇԷՆՔ

Պիքֆայա

նռնենի

խնձորենի

թզենի

այգի


քար

երկաթ

կղմինտր

շէնք


մատրան հարեւանութեամբ

դպրեվանք

հաւատքի առաքելութեան վառարան

ազգային իղձերու շտեմարան


հոգեպտուղ

միաբանութիւն

համայնական կեանք 

անսակարկ ծառայութիւն

հոգեշէնք...



Մոնթրէալ-Գանատա 8 Հոկտեմբեր 2017         Նարեկ արք. Ալեէմէզեան


Յ.Գ. «ՀՈԳԵՇԷՆՔ»-ը կարելի է լսել այցելելով.- https://www.facebook.com/nareg.alemezian/






Tuesday, March 16, 2021

Նարեկ արք. Ալեէմէզեան։ ՎԱՅՐԿԵԱՆ ՄԸ ԵՒՍ

«Քորոնաժահր»-ի մանգաղով հնձուած հայորդիներուն




Կեանքի խօլ մրցավազքին մէջ

անհուն ժամանակէն թէկուզ վայրկեան մը եւս տրուէր ինծի…




Իւրաքանչիւր ապրած օրս

կեանքիս վերջին օրը նկատելով

լաւագոյնս պիտի ընէի

թերեւս միայն ինծի համար

կամ ծանօթին-անծանօթին սիրով ընծայուելով




կոտրած սրտեր իրար կապած

աշխարհի մաղձն ու քաղցրը ի մի բերած

շահ փնտռած վայելք գրկած

ցաւով քէֆով օր անցուցած ինկած-ելած

խախտած նժար սնանկ սակարկութեան նստած հաշուեփակ կնքած

կեանքէն ա՞յս էր միայն ինծի տրուած



երազներս այնքա՜ն հեռու եւ մօտ

սրտիս զարկերը այնպէ՜ս ներդաշն

հարց-պատասխան ուռկան հիւսած

կեանքը նուաճելու խաբկանքը յար

անմահութեան լեղի համով զիս համակած

ասո՞ր համար աշխարհ եկայ



շարժող շուք

ամենը եւ լաւագոյնը խլելու փորձ

կեանքս ամբողջ ծրագիրներ մատներու արանքներէն սահած

ժամանակի թելէն հատիկ-հատիկ փրթած արդէն

բախտի կասած անիւ կը թուին ալ

յաւէտ չշահուելիք վիճակահանութեան տոմս




* * *



Թէեւ անհուն ժամանակէն վայրկեան մը եւս ուզելն անհեթեթ է…




ինքզինքս գերազանցելու առիթը չկայ

հարցումները առկախ

հեւքը դադրած

կեանքի քառուղիներուն վրայ բաժնուած

մահով ի մի եկած

յաւերժութեան մէջ թաւալ մըն եմ

անքուն ննջեցեալ մահուան փոսին մէջ

յարգանդ երկրի

հող էի եւ կրկին հողին վերադարձայ




դո՛ւն ողջ ընկեր կեանքդ շահէ իմ կեանքիս տեղ

կեանքը քեզի՛

բռնէ վայրկեանը պահէ գգուէ բաշխէ

ինծի համար մեզի համար

բաց հորիզոն լոյս հոգիով յոյսին ճամբորդ

դէպի արեւ դէպի նոր կեանք

անփորձանք մնաք

ցտեսութիւն ի վերին Երուսաղէմ

արդարներուն վերապահուած օթեւան

երկրորդ գալուստ

մեռելներու յարութիւն

Փրկիչը դիմաւորող յափշտակութիւն

ահեղ դատաստան

անդարձ դատակնիք

ես խոնարհ եղայ եւ Տէրը փրկեց զիս

եկուր օրհնեա՜լ ծառաս



Ընկեր

ինչ որ ես չկրցայ ընել

դուն ըրէ այսօր – վաղը կրնայ շա՜տ ուշ ըլլալ

գուցէ նաեւ բնաւ չգայ…





10 մարտ 2021 Նարեկ արք. Ալեէմէզեան


Յ.Գ. «ՎԱՅՐԿԵԱՆ ՄԸ ԵՒՍ»-ը կարելի է լսել այցելելով.- https://www.facebook.com/nareg.alemezian/







Monday, March 08, 2021

Փանոս Ճերանեան։ Կոմիտաս Վարդապետի յիշատակին

Փոքր հասակիս

«Տլէ Եաման» էն աւելի

հօրս շուրթին Կոմիտասի «Պատարագ»ը կը լսէի.

ապա հայրս՝ իր ծննդավայրի լեռներուն

լռութեամբ

ամբողջ օրը

իր երգերուն արձագանգին կը սպասէր.

անհորիզոն հեռուներէն

իր սերունդի տղոց մասին

տեղեկութիւն առնելու… 



«Մարմարա Գրական Գեղարուեստական», 25 Փետրուար 2021

Tuesday, March 02, 2021

Փանոս Ճերանեան։ Կակաչի մը Օրագրէն



Քամիներու

թէժ լարերուն վրայ ծաղկած՝

ես կակաչն եմ յիշողութեան։


Եփրատ գետի ոլոր-մոլոր ափերուն,

աւազներէն, աստղերէն ա՛լ աւելի

շօշափեցի գոյնը կարմիր ալիքի։


Ու համրացայ հեգելէն

հոգեվարքի այբբենարանն հայ մանուկներուն,

ու խլացայ ունկնդրելէն Տէ՜ր Ողորմեան՝ 

անոնց անթեւ թռիչքին

տիեզերքի տարածքները ճանկռտող։


Դողս մնաց ամայքին մէջ ,

զիրար փնտռող տառապահար ափերուն։


            Փանոս Ճերանեան



«Մարմարա Գրական Գեղարուեստական», 25 Փետրուար 2021

Thursday, February 25, 2021

Arthur Kayzakian: Ararat

After Layli Long Soldier & Czeslaw Milosz


my brothers and sisters call me ara which means friend. 
which is also a name. which can be short for ararat

the mountain behind an imaginary line in another country. 
It used to be in the backyard of our home. in a way 

it represents betrayal. in a way it looks like fog in the sky. 
a god with untouchable snow peaks. a long-time friend. 

Like arak or the vodka aragh. meaning we drink and drink 
until the empty bottle rolls off the table. and when it rolls 

the sound of its rumble resembles the growl of a dog. 
the police say we are bad. when punched in the mouth

blood runs down the lip like ice turned water. 
we wipe the chin. our boys learn to place their pain

in a grave. my heart feels like charcoal is what my cousin 
said. his bloody lip trembled. chest out like an elevated rock. 

let it out i said. he wept until the water moistened the caves 
around his eyes. the police say we are bad. but we are just

on bad land. I threw my arm around his shoulder. it’s okay. 
we’re here now. i say it because his lip was on fire. because he is 

my ara. because the police say we are bad. 
the stolen lunch tickets. the bully beat downs. 

the way we crossed the endless borderlands of death.
because we have tried to be boys for an entire generation 

after the loss of our mountain. 

Published in Prairie Schooner Volume 94 | Spring 2020


Wednesday, February 24, 2021

Arthur Kayzakian: Armenian Folk Dance, 1915



A man and woman hide in their home

to dance amid lit candles.


He kneels as she twirls

around him. 


She raises both arms in the half-

light, and the shadow of her hands—


a bird in flight—brushes the wall.


If this were any other day, she would

clap to the beat of the drum.


She tip toes to keep quiet  

from the crows outside the window


roosting upon crucifixes

that go on, row after row. 





Published in Prairie Schooner Volume 94 | Spring 2020


Tuesday, February 23, 2021

Arthur Kayzakian: Rain



 After he hugs his family goodbye

         he passes umbrellas and park benches,

 

sees the edge of a vexed flower petal and thinks, 

         the flower is a man off to war.

 

Without looking back,

         he can hear his children kicking 


laughter in and out of him.

        His wife’s throat, a gleam of sandlight.

 

Fifteen years later,

        rain beats out a puddle in the shape of his body.




Published in Prairie Schooner Volume 94 | Spring 2020


Monday, February 22, 2021

Arthur Kayzakian: Mothers Who Raise War Gods, Part 1: The Art of Carcass Dragging

Sahakanush knows her son will be good. 

She reads his tea leaves. 


Each night she pulls three tea bags from a jar, 

extracts dry minted plants and scatters them 


across her den’s wooden floor. Some nights she mixes 

peppermint, pomegranate white, dragon well, jasmine, 


and a spicy blend of masala chai. She brews a hot cup, 

watches steam swirl into the air and disappear. 


Sahakanush calls it skywriting. Anything resembling smoke 

helps her fall asleep. Her son will be good: In the future 


he chops men off their war elephants. Blood spurts on his lip, 

his crotch bulges. In the leaves she is not proud to see death 


captivate him. When she sees something she doesn’t like, 

she brushes her hair mumbling litanies under her breath 


while looking in a mirror.  She meditates on its shine, 

long black strands falling on her face like silk curtains. 


She likes the way he grips the metal plate of his enemy’s vest 

and pulls the body across the soil—


vultures gathering around the trail of blood it leaves behind. 


Published in Hyebred Magazine Issue 05 | Spring 2019


Sunday, February 14, 2021

Kevork Topalián: La ciudad







Del libro Un texto en ruinas, de Kevork Topalian (Argenta, 2016; Amazon, 2019).


Pasa el río entre las columnas que sostienen
parte de la noche bajo el puente;
se desliza, divide y fragmenta en múltiples
cursos —agentes de un ejército de sombras
a la zaga de algún concepto oscuro

engendrado en el trastorno. Se tensa el arco
del puente cada vez más contra la noche
—a esa hora no habrá cuerpo que lo atraviese—;
fluye en cambio por debajo la corriente
de incontables, ignoradas cartas y misivas
dirigidas con justicia por remitentes,

sin encontrar destino. En hileras la luz
de los postes alcanza iluminar
el breve paso del correo fluvial
en su curso nocturno río abajo.

……..Sobres cerrados y lacrados
de remisiones nunca recibidas,
tintas corridas por el agua,
la humedad de viajes sin arribo:
noticias, promesas, intenciones
mantienen continua la corriente,
la desmemoria del sinsentido.

También sucede durante el día
que la sensación creciente de un fluir
toma por sorpresa al caminante,
quien transita con la muerte por callejones.
A medida que se desplazan, escalas de grises
del blanco al negro la delatan.
Surgen vagas formas, siluetas nacidas
de sí mismas, salen a las calles hipnotizadas,
ebrias de bruma opaca: el polvo las confunde
con su materia vana, las engaña.

*
……..No dejan detrás de sí las calles
ni esquinas transitadas:
a medida que el caminante y la muerte
se trasladan, van quedando en la memoria,
de resto se desvanecen (tal fue la suerte
del antiguo tranvía).

Bastará el menor destello
para errar el cruce y caminar
en la improbable dirección opuesta,
la del eco de sus pasos.
Primero sentirá quedarse detrás,
poco a poco sentirá quedarse más atrás,
luego habrá desaparecido;
entonces ya no será él sino su sombra:

un sueño oculto
tras la esquina donde duerme
ese desconocido morador
de qué otro tiempo, sabrá Dios.
A la noche del vivir
arrojado,
noche de sí mismo
al amparo
de aquella identidad
opalescente;
más clara y familiar
en ocasiones
que otras en que se abisma,
una sombra
atravesada en la vigilia.


……..Puebla una muchedumbre de siluetas,
colmando la escisión, la pérdida de vista;
desconocidos rostros siempre en formación
asaltan el campo de la mirada; es el caos
siempre nuevo e inesperado, tan visible
como cambiante y sin aviso, que esquiva el rastro
de todos los que se buscan a sí mismos
inadvertidamente en torno a la espiral,
gravitan hacia su centro siempre descendente.

Todo encuentro ocurre al mediodía.
Se puede ir entonces en contra del sentido
de la corriente abismal; a contraflujo,
si no se repara demasiado en direcciones,
se puede arribar a las afueras de la ciudad.
Allí la tierra es un campo baldío,
guijarros y pardo verdor se mezclan,
indiferencia, contraste, retazos
de asfalto desprendido, con oxidadas
tuercas y pesados jirones
de concreto. La tierra desnuda y seca.
Vago rumor,
allí no hay diálogo que valga;
no existe fuga
más allá de los linderos;
tan sólo se da la espalda
y desanda de vuelta al destierro.


The river passes between the columns that hold up
part of the night under the bridge;
it slides, divides and fragments into multiple
courses - agents of an army of shadows
in the wake of some obscure concept

engendered in the upheaval. The arch of the bridge
of the bridge tighter and tighter against the night
-at that hour there will be no body to cross it-;
flows instead underneath the stream
of countless, ignored letters and missives
addressed with justice by senders,
without finding a destination. In rows the light
of the posts is enough to illuminate
the brief passage of the river mail
in its nocturnal course downstream.

........Secured and sealed envelopes
of mail never received,
inks smeared by water,
the humidity of journeys without arrival:
news, promises, intentions
keep the current going,
the dismemory of meaninglessness.
It also happens during the day
that the growing sensation of a flowing
takes the walker by surprise,
who walks with death through alleys.
As they move, scales of grayscale from white to black
from white to black give it away.
Vague forms emerge, silhouettes born of themselves, emerge
of themselves, they go out to the hypnotized streets,
drunk with opaque mist: the dust confuses them with their vain matter.
with its vain matter, deceives them.

*
........They leave behind them neither streets
nor busy corners:
as the wayfarer and death
they move, they remain in the memory,
and then fade away (such was the fate of the old tramway).
of the old tramway).
The slightest glimmer will be enough
to miss the crossing and walk
in the improbable opposite direction,
that of the echo of his footsteps.
First you will feel yourself falling behind,
little by little he will feel himself falling further behind,
then he will have disappeared;
then it will no longer be him but his shadow:
a hidden dream
behind the corner where he sleeps
that unknown dweller
of what other time, God knows.
To the night of living
thrown,
night of itself
in the shelter
of that opalescent
opalescent;
clearer and more familiar
at times
than others in which it is abysmal,
a shadow
crossed in the vigil.

........Puebla a crowd of silhouettes,
filling the splitting, the loss of sight;
unknown faces always in formation
assail the field of the gaze; it is the chaos
always new and unexpected, as visible
as changeable and without warning, that eludes the trace
of all those who search for themselves
around the spiral,
gravitate towards its ever descending center.
Every encounter occurs at noon.
One can then go against the direction of the abyssal current
of the abysmal current; against the flow,
if one does not pay too much attention to directions,
one can arrive at the outskirts of the city.
There the land is a wasteland,
pebbles and brown greenery mingle,
indifference, contrast, patches
asphalt, with rusted nuts and heavy tatters.
nuts and heavy shreds of concrete.
of concrete. The bare, dry earth.
Vague rumor,
there is no dialogue there;
there is no escape
beyond the boundaries;
only one turns one's back
and wanders back to exile.



Kevork Topalian

Poeta venezolano (Caracas, 1969). Ganador del premio Fernando Paz Castillo de poesía (2007). Ha publicado los poemarios Lámpara de oscuridad (Celarg, 2008; Amazon, 2019), Un texto en ruinas (Editorial Argenta, 2016; Amazon, 2019), La irrupción (Amazon, 2019), Arte del gesto (Amazon, 2019) y Diario del nihilista (Amazon, 2019).

Friday, February 12, 2021

ԻԳՆԱ ՍԱՐԸԱՍԼԱՆ: Ա՜Խ ԳԱՏԸԳԻՒՂ

56 Շէվրոլէ մը ըլլար
Նստէի եւ մանկութեանս փողոցները
Մէկ առ մէկ պտտէի

Մանկութեանս չափ անբիծ
Մանկութեանս չափ անգին
56 Շէվրոլէ մը ըլլար
Նստէի
Եւ պատանութեանս թաղերը շրջէի

Ահա սա եռյարկանի քարաշէն շէնքը
Նախակրթարանս Արամեանը
Իր լայնանիստ սանդուխներով
Իր բարձր ձեղուններով
Փայտի վառարանով տաքցող դասարաններով
Եւ իր մաշած տախտակամածներով

Մուտքի ձախակողմեան դռնէն
Դէպի վեր բացուող նրբանցքին վրայ
Պոկուած պաստառ մը
Պաստառին վրայ շարժանկարի սեւ-ճերմակ ժապաւէն մը
«Թիթանիք»ը
Մենք փայտէ նստարաններու վրայ քով քովի նստած
Հետաքրքրութեամբ կը դիտէինք

Մանկապարտէզին մէջ Օր. Հնազանդը
Առաջին ոտանաւորը սորվեցուց ինծի


Առաջին դասարանին մէջ Տիկին Սիրվարդը
Մեզի ասեղ-դերձան-մկրատը ծանօթացուց
Մկրատը-ասեղը ինչպէս կը գործածուի
Սորվեցուց
Ես ալ ապրուստս
Մկրատով-ասեղով-դերձանով հոգացի
Վիրաբոյժ եղայ

Յիշատակներով օծուած
Եռյարկանի դարաւոր քարաշէն շէնքը
Պատմութեան յանձնուեցաւ
Այսօր հոն կը բարձրանայ
Դպրոցի նոր շէնքը

Եւ ահա ամբողջ թաղամաս մը գրաւող լիսէն
Սէն-Ժոզէֆը
Մուտքի աւազանին ճիշդ կեդրոնը
Ժայռի մը վրայ բարձրացող
Սուրբ Յովսէփի արձանին ետին կանգնած
Այդ փառաւոր դպրոցը
Ուր հայրս եւ ես
33 տարի տարբերութեամբ աշակերտեցինք

Մանկութեանս չափ արագընթաց
Մանկութեանս չափ անմոռաց
56 Շէվրոլէ մը ըլլար
Նստէի եւ պատանութեանս փողոցները պտտէի

Ահա «Սիւրէյյա» շարժանկարի սրահը
Որուն առջեւ պոչի մտանք
«Ավարէ»ն դիտելու համար
Կամ ամառուան տաքին
Բացօթեայ
«Սիւրէյյա»յի պարտէզին մէջ
«Թարզան»ին արկածախնդրութիւններով
Տարուեցանք

Եւ սա «Օփէրա»յի շարժանկարի սրահը
Ուր Ալէն Տըլոնի - Ռոմի Շնայտէրի
Սիրային ժապաւէնները դիտեցինք

Սեղանաւոր Ժան Լօրանտոյի անունը կրող
Լօրանտօ փողոցին սկիզբը
Սա անկիւնի ապարանքն ուր այսօր
Նախակրթարան մը կը բարձրանայ
Ահա հոն կը բնակէր Գալուստ Կիւլպէնկեան
Որ 1875ին կ՛աշակերտէր Արամեան Վարժարանի

Նախկին Լօրանտօ փողոցը ներկայիս
Կը կոչուի Շաիր Նէֆի

Մանկութեանս չափ անմոռանալի
Մանկութեանս չափ անջնջելի
56 Շէվրոլէ մը ըլլար
Նստէի եւ մանկութեանս փողոցները պտտէի

Միւհիւրտար թաղամասին
Նախկին Պիւլպիւլ փողոցին մէջ
Որ այսօր Կիւնտօղտու կը կոչուի
Լոյսերու մէջ կը շողար
Ճարտարապետական ոսկեզօծ գոհար մը
Հոյակապ ապարանքը Մաթուս Էֆէնտի Ունճեանի
Եւ իր կրտսեր եղբօր Աբիկ Էֆէնտի Ունճեանի

Շէնքին ձեղնայարկին մէջ
Մեկուսացած կ՛ապրէր
Իրենց ամուրի քոյրը Նեկտարինէն

Արդէն իսկ վեց տարի առաջ սպաննուած էր
Աբիկ Էֆէնտի Ունճեան
Երբ 1911ին մահացաւ Նեկտարինէն
Եւ տարաբախտ քրոջ յիշատակը յետ մահու
Կցուեցաւ Արամեան Վարժարանի անունին

Թէ ինչպէս

Մաթուս Ունճեան ի յիշատակ իր հանգուցեալ քրոջ
1912ին ազգին նուիրեց
Ունճեան աղջկանց վարժարանի շէնքը
Այս առթիւ վարժարանը Արամեան անունին կողքին
Ստացաւ նաեւ Ունճեան անունը

Ահա Օսմանեան Պետութեան Արտաքին Գործոց Նախարար
Գաբրիէլ Էֆէնտի Նորատունկեանի ապարանքը
Ուր երբեմն ճաշի կը հրաւիրուէր
Անուանի վիպագիր Փիէռ Լօթին
Որ այդ օրերուն
Ֆրանսական դեսպանատան «նաւային կցորդ»ն էր
Սեղանին շուրջ ճիշդ իր քով
Կը նստէր Նորատունկեանի քենին
Գրագիտուհի Անայիսը՝ Եւփիմէ Աւետիսեանը

Իսկ Գաբրիէլ Նորատունկեան
1869ի շրջանաւարտ Սէն-Ժոզէֆ Քոլէժի
Իր անթերի ֆրանսերէնով
Կը մասնակցէր զրոյցին
Եւ յաճախ ան էր որ կը վարէր զրոյցը

Մօտայի բարձունքին վրայ հիասքանչ
Տեղ կը գրաւէր
Մխիթարեան գիշերօթիկ վարժարանը
Որուն 1900ին կ՛աշակերտէր Դանիէլ Վարուժան

Դասարանի պատուհանէն կը դիտէր ան
Գալամըշը - Ֆէնէրպահչէն - Կղզիները
Եւ հեռուն իր ձիւնածածկ կատարով
Պրուսայի Ողիմպոսը
Տարի մը վերջ նոյնքան գեղեցիկ քաղաք մը
Վենետիկ պիտի մեկնէր ան

Հիմա հոն ոչ շէնքը կայ Մխիթարեաններուն
Ոչ ալ ճռուողիւնը աշակերտներուն
Այդ օրերէն յամեցող միակ յիշատակն որ կը մնայ
Անունն է փողոցին՝ Մէքթէպ փողոց

Ահա Հարենցներու տունը
Մաթուս եւ Աբիկ Ունճեան հարազատներու քեռորդին
Աստուածատուր Հարենցի ապարանքը
Ուր յաճախ կ՛այցելէր - կը հիւրասիրուէր
Կը գիշերէր Կոմիտաս Վարդապետ
Հարենցի կողակիցը դաշնակահարուհի Արուսեակին հետ
Երկար ժամեր
Կ՛աշխատէր իր հեղինակութիւններուն վրայ

Եւ Ներսէս Օհանեանի տունը
Այդ ասպնջական տունը
Սագըզկիւլիւ փողոցին մէջ
Նախկին Ափոլլոն թատրոնի փողոցը
Ուր 20 Նոյեմբեր 1918ին
Վախճանեցաւ Օրմանեան Պատրիարք
Որբերուն նեցուկն էին Ներսէս Օհանեան
Եւ իր բարեսիրտ կողակիցը Ֆիլօմէն

56 Շէվրոլէ մը ըլլար
Նստէի եւ յիշատակներու փապուղիին մէջ շրջէի
Անկիւնադարձին շուարած - շլմորած
Աչքերս շլացած
Ապշահար դէմ առ դէմ գայի
Բոլոր այն գրական հին դէմքերուն հետ
Որոնք Գատըգիւղ ծնան
Կամ Գատըգիւղ ապրեցան
Բոլոր այն պատմական դէմքերուն հետ
Զորս չեմ ճանչցած
Բայց միշտ յարգանքով մօտեցած եմ անոնց յիշատակին

Վահան Մալէզեան - Օննիկ Չիֆթէ Սարաֆ
Զարուհի Գալէմքեարեան
Եւ իր զարմիկը Եղիա Տէմիրճիպաշեան
Եւփիմէ Աւետիսեան՝ Անայիս
Տիգրան Կամսարական
Եւ իր մօրաքոյրը Էլպիս Կեսարացեան
Քլարա Եազըճեան
Եւ իր խօսեցեալը Գրիգոր Զօհրապ
Որոնք 1 Փետրուար 1888 Կիրակի
Պիտի ամուսնանային Գատըգիւղի մէջ

Եւ հին ուսուցիչներն Արամեան Վարժարանի
Որոնք համաստեղութիւն մըն էին անգտանելի
Ռուբէն Որբերեան - Արշակ Չօպանեան
Պետրոս Կարապետեան - Նշան Թորոսեան
Յակոբ Գուրգէն - Հրաչեայ Աճառեան
Վռամշապուհ Քհնյ. Քիպարեան - Եղիշէ Արք. Դուրեան

Մոռացումի ամենակուլ փոշին թօթափած
Երանի
Երանի թէ
Անկիւնադարձին դէմս գտնէի զանոնք

Յիշատակները փշրուած հայելիի մը կը նմանին
Չէք կրնար դպչիլ - չէք կրնար մէկտեղել
Ձեր ձեռքերը - ձեր սիրտը կ՛արիւնեն

Գատըգիւղի փողոցներուն
Եւ պատմութեան մշուշապատ էջերուն մէջ հիմա
Վիրաւոր լռութեան մը արձագանգը կը լսուի


7.12.2020

ԻԳՆԱ ՍԱՐԸԱՍԼԱՆ                     






Սոյն բանաստեղծութիւնը լոյս տեսած է ՄԱՐՄԱՐԱ թերթին մէջ, 31 դեկտեմբեր 2020

Monday, February 08, 2021

Փանոս Ճերանեան։ Քեզ յիշելով…


Երբ փոքր էի,
տեսայ յանկարծ թէ ինչպէս
խոյս տուիր դուն ափերէս
ձորե՜րն ի վար
ու ես օրեր՝ արտասուեցի յուզումէս.
քեզ փնտռեցի ծառ առ ծառ…

Օ՜, իմ թեւաւոր,
ամէն անգամ որ քեզ յիշեմ,
կարծես ճամբուս ծառ մը կ՛աճի մեծաշուք,
ու կը կանչէ զիս անտառը օրն ի բուն։

Քեզ փաղաքշող զեփիւռին բառերս ես
փոխ կու տամ,
կը բաշխուիմ երգ առ երգ
աղբիւրներու կարկաչին,
ափերս յանկարծ կը փոքրանան
քեզ պահելու աստիճան
ու սրտիս մէջ կը յայտնուի
երբեմնի այն փոքր տղան…



Փանոս Ճերանեան